Boemo a Bastardella - sen probdělé noci (ukázka)
Horký srpen roku 1766. Božský Josef Mysliveček, Il Boemo, operní titán příštích patnácti let, přijíždí do italského města jménem Parma, aby zde prorazil se svým hudebním uměním. Místo uměleckého triumfu však zakopne o dramatickou romanci. V nitru bláznivého spletence intrik, manipulace, milostné touhy a politických tahů zahoří nespoutaným citem k mladičké vycházející hvězdě operního nebe Lucrezii Aguiari zvané La Bastardella. Jejich příběh se však fatálně zamotá... Dokážou naplnit svou lásku? Nebo se pro ně stane pouhým snem probdělé noci?
O tom a mnohém jiném vypráví historická novela Boemo e Bastardella - sen probdělé noci autorské dvojice M. A. Svobodová a Jiří Raichl. Nechte se pozvat na krátkou ukázku...
* * * * *
Boemo
Tichounce jsem přistoupila těsně za něj a jemně ho dloubla do boku.
Otočil hlavu a zůstal na mě udiveně civět.
"Snad nevadí, že jsem vás vyrušila z práce…?"
"Ne, to... Co tady děláte…? Totiž, promiňte... Zaskočila jste mě."
"Bylo by neomalené požádat vás o doprovod domů?"
"Myslel jsem, že trávíte večer s Tillotem..."
Že by panáček drobátko žárlil? No to by nebylo špatné!
"Ano, ale Jeho Excelence musela narychlo do paláce. Přijmout urgentního posla z Modeny."
"Aha. V tom případě jsem ochotně k službám," vyskočil ze štokrlete a vysekl staromódní úklonu až k zemi.
Šašek jeden.
"Děkuji, jste galantní. Ke všem ženám, že…?" neodpustila jsem si škádlivé rýpnutí.
"K většině…"
"Mohli bychom se trochu projít? To víno mi nějak stouplo do hlavy…"
* * *
Mlčky jsme došli až k řece, na malý dřevěný mostek.
Zastavila jsem uprostřed a dívala se do černého proudu, který klidně a tiše plynul.
Když jsem naposledy hleděla do vody valící se pode mnou, měla jsem chuť tě tam svrhnout a utopit! Teď tady vedle tebe stojím a nejraději bych se utopila já v tobě…
"Proč jste mě onehdy odmítl? Nelíbím se vám?"
"Své důvody jsem přece vysvětlil… Jste nádherná žena, ale…," dodal po chvíli a přejel mi prstem po tváři.
"Jste-li tak zásadový, pak byste měl odmítat i signorinu Galli. Ale nevypadá to, že se jejím půvabům bráníte. Ba naopak…"
"Známe se už léta. To, co jste viděla… bylo jen přivítání starých dobrých přátel."
"Lháři…"
"Pokud se u vás v Čechách takhle vítají
přátelé, jak se tedy vítají milenci?"
Chytil mě kolem pasu a pevně přitiskl ke
svému tělu.
"Milenci se obvykle líbají na ústa…"
Ano, když jsem tě poprvé ochutnala, bylo to trpké…
Avšak věřím, že když to zkusím znovu, bude to nebeské…
Slastně jsem zavřela oči...
Čekaje, až se jeho rty dotknou těch mých...
Madre di Dio!
Santo Gesú Cristo!
"To by už stačilo!!!" vytrhl kdosi roztouženého Satyra z mé náruče. "Jste si vědom, pane, že se pokoušíte svést dámu mého srdce?"
Giuseppe?!
Kde se tady probůh bere a co to vykládá…?!
Boemo
"To by už stačilo!!!" zařval ten blbec Colla.
Bůh ví, kde se tu najednou vzal. Asi ho vyplivlo samo peklo.
Už, už jsem se chystal utrhnout sladké třešničky Lucreziiných polibků...
A pak se tu zhmotní tohle ubohé strašidlo!
A mele a mele! Něco o tom, že svádím dámu jeho srdce...
Kdyby to fakt byla dáma jeho srdce, nebude šilhat po každém chlapíkovi, co se mihne kolem...
I když...
Kdo ví?
Třeba jí křivdím.
Třeba je schopna opravdové, ryzí lásky.
Třeba ke mně...
Anebo… jenom podléhám nebetyčné naivitě.
Mé sentimentální úvahy rozetnula věta ostrá jak švihnutí mečem:
"Vážený pane, vyzývám vás k duelu!"
"Cože?"
"Žádám o satisfakci."
"Pepino, zešílel jsi? To už tě dočista opustil rozum?" zasyčela Bastardella.
"Ne. Tenhle český pacholek mě zneuctil. A já musím svou čest vybojovat zpátky!"
"Ale pane kolego," spustil jsem smířlivě a položil mu na rameno dlaň, jež byla okamžitě smetena.
"Trvám na tom!" pištěl.
"Tropíte zbytečný povyk. Zaprvé se nic nestalo a zadruhé se utkat nemůžeme, jelikož neumím šermovat a nevlastním zbraň. A zatřetí ze sebe děláte blázna před dámou."
"Já musím vědět nejlíp, co je a co není zbytečné!" zuřil. "Dobrá, nemáte-li zbraň – já tedy také ne – rozdáme si to pěstmi!"
A už ke mně napřahoval ty svoje taliánské ručičky...
Hochu, tak tohle je nejhorší nápad tvého života!
* * *
O nějakou čtvrthodinku později omývala signorina Lucrezia bělostným krajkovým kapesníčkem zkrvavený obličej svého Romea.
"Fi nemyflete, vy náfuko, vhe to tímhle fkončilo!" spílal mi potlučenou hubou, která jaksi odmítala precizní artikulaci.
"Omlouvám se, maestro, ale pouze jsem se bránil."
Bastardella na mně upřela očka tak kulatě zakulacená, že to byla ta nejzakulacenější očka na celém světě.
"Prosím za prominutí, drahý pane," vykouzlila hlas tak medově medový, že to byl ten nejmedovější... ale nic. "Giuseppe se poněkud unáhlil. Dokážete prosím na celou událost zapomenout?"
"Jeftě ho odpfvošuj! To fe mi fnad zdá! On movná vhapomenout dokáfhe, ale já vhozhodně ne!"
"Myflím... pardon, myslím, že bude nejlepší, když vás tento pán," ukázal jsem prstem na trosku jménem Colla, "doprovodí domů, milostivá slečno. My dva můžeme v našem rozhovoru pokračovat příště."
"Pokfvačovat pfíště?! No to je vhchol!" pěnil Pepino, ale Bastardella ho klepla vějířem, takže konečně zkrotnul.
A odcházeje zašeptala přes rameno:
"Velice uvítám, drahý příteli, pokud v našem rozhovoru navážeme přesně tam, kde jsme dneska skončili..."
Colla znovu cosi huhlal, ale další ťafka vějířem ho definitivně zklidnila.
* * * * *