Boemo e Bastardella - sen probdělé noci (ukázka)

31.07.2022

ukázka z připravované knihy


Horký srpen roku 1766. Božský Josef Mysliveček, Il Boemo, operní titán příštích patnácti let, přijíždí do italského města jménem Parma, aby zde prorazil se svým hudebním uměním. Místo uměleckého triumfu však zakopne o dramatickou romanci. V nitru bláznivého spletence intrik, manipulace, milostné touhy a politických tahů zahoří nespoutaným citem k mladičké vycházející hvězdě operního nebe Lucrezii Aguiari zvané La Bastardella. Jejich příběh se však fatálně zamotá... Dokážou naplnit svou lásku? Nebo se pro ně stane pouhým snem probdělé noci?


Bastardella

"Mysliveček? Mhm... Pravda, loni tu měl docela ohlas. Ale teď je v Bergamu, kde prý získal další slibnou zakázku z Neapole. Už za pár měsíců tam bude dávat gratulační operu. Nevidím jediný důvod, proč by měl ztrácet čas tady v Parmě," kroutil ministr hlavou.

Ležérně jsem se opřela, otíraje si kapesníčkem krk a okraj živůtku. Tillot těkal očima po místech, kde jsem se dotýkala kůže. Jakmile mu vyrazily na čele krůpěje potu, věděla jsem, že mám vyhráno.

"Dnes je nesnesitelné vedro, viďte?"

Můj hostitel jen ztěžka polkl a neodpověděl. Nalil si další sklenici důkladně vychlazeného vína a naráz ji vypil.

"Podívejte, drahý Guillaume... Myslím, že moje angažmá znamená pro parmské divadlo velkou čest. Smlouvu mám jen do konce tohoto roku. A záleží pouze na vás, bude-li trvat i nadále. Jste si jistě vědom, jaký je o mě zájem v Londýně či Paříži."

"Ale jak ho mám přesvědčit?"

"Vy už si nějak poradíte."


Boemo

"Dobrá, tak už víme, kdo bude hlavní hvězdou," usmál jsem se, sotva za Bastardellou konečně zapadly dveře.

"Ano," odvětil starý čtverák roztržitě. "Signorina Lucrezia Aguiari se představí jako Laodicea. Myslím, že je to dobrá volba."

"Ta nejlepší," přikývl jsem. "Oba víme, že žádná jiná volba ani nepřichází v úvahu."

"To jistě."

"V tom se tedy shodneme. Ale teď mi povězte, kdo bude zpívat druhou dámskou roli?"

"Máte na mysli královnu Artemisii, maestro?"

"Ovšem."

"Tento part svěříme Valentině Mantuano. Zaslouží si dostat příležitost."

"Valentina Mantuano? Kdo to je, probůh?"

"Chráněnka jistého významného šlechtice."

"Promiňte, ale musím se zeptat: vy hodláte to představení pohřbít?"

Drobné svalíky v Tillotově obličeji zatančily menuet.

"Pohřbít? Proč pohřbít?"

"Zeptám se tedy jinak: vy chcete postavit vedle Bastardelly jakousi neznámou nulu?"

Ministrův obličej nabral odstín poctivě vypálených sienských cihel.

"Oh, la, la! Signore! Slyšel jste Valentinu zpívat?"

"Nikoli. A milerád to napravím. Avšak pouze za předpokladu, že mi tato mladá dáma předvede odpovídající výkon. Excelence, uvědomte si prosím, že taková role, jako je Artemisia, vyžaduje vybroušený, dokonale zušlechtěný hlas."

Tillot to nemínil vzdát. Onen Valentinin opatrovník zřejmě velice touží spatřit svou pastorkyni na operním výsluní. A ctihodný pan ministr mu to z nějakých důvodů nechce odepřít.

"Valentina je nejlepší přítelkyní Bastardelly. A ta jí bude jistě plně nápomocna..."

"Při vší úctě, o přátelství operních primadon vím své. Bastardella jí bude nápomocna přesně tím způsobem, aby sama co nejvíc vynikla. Takže tu vaši Valentinu ochotně utopí v tůni žalostného debaklu. A vy se akorát ztrapníte, jelikož místo brilantního opusu předvedete modenským diplomatům ubohou blamáž. A tahle blamáž bude v první řadě mým průšvihem. A to já nesmím dopustit."

Tillot mě pár vteřin soustředěně pozoroval. A rázem bylo jasno, že nechce-li hledat jiného komponistu, musí své stanovisko bleskově přehodnotit.

"Dobrá. Řekl bych, že máte v hlavě vlastní kandidátku. Kdo je to?"

"Caterina Galli."

Ministrova tvář zkameněla jako dobře stlučené máslo.

"Aha. Signorina Galli. Jistě. Una donna magnifica. Velice drahá sólistka."

"Ne tak drahá jako Bastardella."

"Ale ne tak dobrá."

"Jednoznačně lepší než ta vaše Valentina. Vsadím na to svou pověst."

Tillot se pohodlně opřel. Jeho pohled konečně prozradil úlevu.

"Už vám rozumím. Caterina Galli zazářila minulý měsíc v Bergamu. Při premiéře vaší opery. Byla to úspěšná spolupráce. A vy byste na ni rád navázal."

Zdálo se mi to, nebo koutkem jeho levého oka skutečně prolétl potměšilý záblesk...?


Bastardella

Chvíli to vypadalo, že se Boemo přece jen lapí...

Ale kdepak! Začal znovu kličkovat. Pořád dokola opakoval, že bychom tohle dělat neměli, když nás (zatím) pojí profesní partnerství - nastudování Eumene. Je to prý střet zájmů, musíme být opatrní a dát tomu čas.

A pak už se jen vyptával na má vystoupení v Padově a Veroně.

Samá práce...

Odevzdaně jsem rezignovala, když stočil řeč zpátky na Collu.

Naservírovala jsem se mu na stříbrném podnose (jako to ossobuco, co jsme povečeřeli), ale kavalír neměl zájem.

I Bastardella zná svou cenu.

Tuhle příležitost jsi promarnil... Tvoje chyba!

Vstala jsem, přelila vodu z porcelánového džbánu do umyvadla a opláchla si obličej, abych smyla prach toho divného snu. Načež jsem otevřela okno a jen tiše hleděla do černého prázdna.

Letní noc nedokáže zchladit touhu.

Letní noc je jejím kořením ...

* * *

Když jsem spatřila tu načančanou fuchtli uprostřed houfu před divadlem, málem se mi podlomila kolena. Tím spíš, že jí dva pohůnci zrovna odnášeli truhlice s garderobou.

Kam?

Dovnitř. Do divadla.

Tohle na zdvořilostní návštěvu nevypadá...

Nezapochybovala jsem ani na okamžik, proč tady je.

Ta, která mě děsila z novinových stránek, teď stojí přímo přede mnou.

Vtom si mě všiml Tillot.

"Pojďte za námi, drahá. Představím vás," pobídl mě. "Tohle je..."

"Caterina Galli, že?" nenechala jsem ho domluvit a své emoce raději skryla za vějíř.

Ach... Kdybych bývala raději mlčela!

"Správně," přikývl ministr "A tohle je Lucrezia Aguiari, milostivá slečno."

"Bohužel neznám..."

Šíp zabodnutý přímo do srdce...

"Možná ji znáte pod uměleckým jménem La Bastardella," snažil se Guillaume zarputile.

"Lituji. Ani to mi nic neříká."

Co si o sobě vůbec myslí!?

Neměla by už být dávno na odpočinku? Věk na to má, řekla bych!

"Možná se vám moje jméno vybaví, až uslyšíte můj zpěv," vrátila jsem žhavý uhlík do jejích rukou.


Boemo

Poručil jsem si litr červeného, chopil se pera...

A...

Caterina! Dolce drago!

Neodolatelná...

A zároveň nepřístupná jako sfinga...

Bělostné paže, vzpínající se i odmítající!

Ústa věznící opojné rozkoše za kovanou mříží chladné ignorance...

Nemohu se toho obrazu zbavit...!

Zalézá mi za nehty, zavrtává se pod kůži, přepaluje mé ledví...

Caterina tančí jako zrádná bludička, jako vzteklý zahradníkův pes obíhající zloděje proniklého pod příkrovem noci do zakázané aleje rajských jabloní, chvíli se směje a vzápětí chrlí oheň, něžně mi víská vlasy, a hned na to jich vytrhává celý chomáč a s ďábelským jekotem rozhazuje všude kolem, horce zulíbá mé čelo, aby se v příštím okamžiku prohlodala až do mozku...

Noty samy od sebe skáčou na papír, kupí se jako v nějakém fantaskním mraveništi, pulsují a rozprchávají se do všech koutů světnice... A ejhle: jsou zpátky! Skáčou po osnově jako březnoví zajíčci, panáčkují, vyplazují jazyky...

Vášnivá primadona s očima jedovaté zmije odhodí závoj i límec, strhne si šaty a jen tak v košili vyskočí na stůl, odkopne střevíce a s divokým výkřikem se kácí do mé rozechvělé náruče...

Další strana partitury odlétá a já jako v horečce čapnu nový list a černé blešky samy kapou mezi linky a já snad ani nemám žádný vliv na to, kam dopadnou...

A už mi před očima klokotá dění na pódiu, bláznivý rej přiblblých figur z debilní pohádky křečovitě zakleté v labyrintu ohavných kulis...

Proboha, čemu jsem to zaprodal duši! Vždyť je to démonická apokalypsa, gejzír vyumělkovaného patosu vyzvracený z jícnu samotného pekla!

Jenomže... Caterina...

Caterina...!

Líbám její ruměný nosík, jemně kousnu do ušního lalůčku a už si špičkou jazyka razím cestu zátylkem, ale...

Kdosi prudce škube mou hlavou ve snaze odtrhnout ji od Cateriny, která se propadá do jícnu bezedné černé jámy.

Je pryč, navždy ztracena...

Bože!

A já hledím do vulgárního obličeje Lucrezie Aguiari...

Strašlivá tygřice svírá mou kebuli, jako by ji chtěla urvat od krku.

Po chvíli ji však pustí, cílevědomým švihem rozpáře halenku a vypustí do světa hojnou úrodu oblých prsů žádostivých necudného laskání.

A já se utápím v mydlinkové vůni hebkého, sametového mládí...

Tak moment!

Co to je?!

Kde se tu vzala Bastardella?

Kdo jí dal právo rozprášit mou něžnou etudu s Caterinou?!

Kdo asi?

Přece já...

Má smysl lhát sám sobě?

Náruživá živočišnost té malé potvůrky mě přitahuje jako kámen z magnetové hory...

Moc dobře si to uvědomuju...

Ale jak to?!

Vždyť miluju Caterinu! Záhadnou, éterickou...

Ano. Mé srdce miluje Caterinu! Můj rozum je z ní úplně vedle!

Ale můj... no, však víte... sžíravě prahne po Bastardelle...

Mhm...

Letmo jsem pohlédl na poslední list rodící se opery.

Noty se na něm rojily bez jakékoli stopy moudrosti...

Jako divoké včely uprostřed neproniknutelného pralesa.

Chaos, šílenství, zkáza...!

Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?

Svou myslí sloužím zákonu Božímu, ale tělem zákonu hříchu...

Už jsem ten zlořečený papír držel nad svící, aby ho navždy pohltily plameny, avšak v posledním okamžiku má ruka ucukla.

A já si znovu... a znovu... a znovu... prohlížel zběsilé inferno poťouchlých notiček...

Vrátil jsem ten zlobivý, hříšný, neukázněný ohňostroj hudebního rebelantství na hromádku ostatních.

Kdo ví?

Možná jsem právě zkomponoval nejlepší muziku svého života...


Bastardella

"Děkuji, jste galantní. Ke všem ženám, že...?" neodpustila jsem si škádlivé rýpnutí.

"K většině..."

"Mohli bychom se trochu projít? To víno mi nějak stouplo do hlavy..."

* * *

Mlčky jsme došli až k řece, na malý dřevěný mostek.

Zastavila jsem uprostřed a dívala se do černého proudu, který klidně a tiše plynul.

Když jsem naposledy hleděla do vody valící se pode mnou, měla jsem chuť tě tam svrhnout a utopit! Teď tady vedle tebe stojím a nejraději bych se utopila já v tobě...

"Proč jste mě onehdy odmítl? Nelíbím se vám?"

"Své důvody jsem přece vysvětlil... Jste nádherná žena, ale..." dodal po chvíli a přejel mi prstem po tváři.

"Jste-li tak zásadový, pak byste měl odmítat i signorinu Galli. Ale nevypadá to, že se jejím půvabům bráníte. Ba naopak..."

"Známe se už léta. To, co jste viděla... bylo jen přivítání starých dobrých přátel."

"Lháři..."

Madre di Dio!

Chci ochutnat to víno, co dozrálo pod habsburským žezlem!


Boemo

K mému úžasu nebyl Tillot sám. Dostavil se i pan biskup...

Že by se rýsovala nějaká kulantní zakázka od kostela? Nějaké to pěkné oratorium?

Ba ne... Kdepak!

Tillot se tvářil jako ztrouchnivělé mlýnské kolo. A ten prelát možná ještě hůř.

Po úvodní předehře jsme konečně nakousli trpké jablko sváru...

"Pane Myslivečku," odkašlal si ministr, "loni jste tu zanechal docela dobrou stopu. A bylo by škoda zkazit ji zbytečnou ostudou."

"No, to...," mektal jsem zaskočeně. "Snažím se... a budu se snažit i nadále... zajistit co nejlepší hudební zážitek."

"O tom nepochybuji," konstatoval Tillot zkoumaje můj ztuhlý obličej.

Slova se ujal biskup:

"Jeho Excelence měla na mysli cosi jiného. Však víte."

A sakra!

Jak to asi mám vědět, ty chytrolíne...?

"Nechápu..."

"Ale chápete," zavrčel ministr. "K mému sluchu doléhají různé zvěsti..."

"Zvěstí je všude spousta."

"Zvěsti o vašem... řekněme... poněkud extrémním zájmu o ženy."

"Ale?! To je snad přehnané, já..."

"Jste proslulý galantní svůdce," skočil mi do řeči samolibý flanďák. "Ověnčený vavříny uměleckými i milostnými."

"Pfff, to... To ne...! Já..."

Já nic, já muzikant!

"Ovšem vavříny tohoto druhu vám vlídné přijetí u Posledního soudu nezjednají."

"Tedy... jaksi... o žádných vavřínech nemůže být řeč..."

"Ostatně: maestro Colla nám vaše renomé ochotně potvrdil," navázal Tillot. "V jeho podání to však neznělo obdivně. Natož pochvalně."

No, to je panu Collovi podobné! Je to slizký had!

"Překvapuje mě, Vaše Excelence, že jste mu rozuměl, co říká. Když jsem s ním naposledy diskutoval já, žvatlal jako šišlavý sysel."

"Ano?! A vy si z toho tropíte žerty?! C'est de l'impudence inouïe! Nejprve mu málem zprzníte snoubenku, a pak ho ještě spráskáte jako prašivého psa!"

Zdá se mi to, nebo z ministrova hlasu skutečně zaznívá jemný náznak škodolibé radosti...?

"Není to jeho snoubenka, nýbrž milenka. V tom je jistý rozdíl. A nehodlal jsem ji zprznit. Pouze jsme se loučili srdečným českým políbením."

"V těch vašich Čechách máte nějaké zvláštní mravy. Ovšem tady, v Itálii, zdobí muže v první řadě jeho čest! A vy jste tu Collovu škaredě pošpinil. Trvám na tom, že se tomu nešťastníkovi," teď už se Tillot nepokrytě uculoval, "řádně omluvíte. Je to jasné?"

"Ano."

"Ale to není vše," kvákal biskup kysele.

Co zas, dědku?!

Ministr to vzal za něj:

"Valentina Mantuano si stěžovala, že jste ji ponížil nechutnou chlípností."

"Čím, že jsem ji ponížil?"

"Skandálními návrhy. A také osaháváním v intimních partiích."

Ta zmije!

"To je sprostá lež! Chce se mi pomstít!"

"V intimních partiích, zdůrazňuji!! Épouvantable! A to jsem pomlčel o Caterině Galli, jejíž příjezd jste si vydupal, abyste s ní mohl navázat hříšné pletky."

"Tak to pardon, velevážený signore! Kdopak ji hned první den pozval na večeři? Nebyl jste to náhodou vy?"

Biskup se drobátko zakuckal, zatímco tvář velkého státníka metamorfovala v ledovec.

"Impertinentní poznámky tohoto typu vaši situaci nikterak nevylepší."

"Pochybuji, chci-li v Parmě ještě cokoli vylepšovat."

"Nechte toho, mon ami! Máte příliš mnoho škraloupů na duši, abyste mohl..."

"Vaše Excelence, já vám přísahám..."

"Nepřísahejte," pokáral mě biskup. "Přísaha je ošidná věc. Naše italské krásky dokážou být neodolatelné. Temperamentní. A vášnivé."

"Nevím o tom."

"Vážně? Dle mých informací už jste v naší zemi poznal hned několik rozkošných zpěvaček."

"No... takže... poznal... Ony zpívají, že jo, a... a já je poslouchám... Diriguji... Nic víc..."

"Nic víc? Mhm... Máte mě za blázna?"

"To bych si nedovolil."

Sluha Páně pozoroval můj rudnoucí obličej.

"Bůh stvořil ženu jako nejvyšší ideál fyzického půvabu."

"Aha... tak toho jsem si dosud nepovšiml..."

"Jsme jen lidé. Nádoby hříšné. Tíhnoucí ke špatnostem."

"Někdo snad tíhne, ale já..."

"Právě proto nás všemohoucí Bůh provádí rozličnými zkouškami, aby přepálil naše ledví."

"Já už si připadám přepálený dostatečně..."

"Sebeovládání je jednou z nejvzácnějších ctností."

"Kdo by netoužil být ctnostný, že ano..."

"A tak tedy opakuji: nepřísahejte, synu. Abyste toho později nelitoval. Pro vaši spásu úplně postačí pevné odhodlání k čistotě."

"A tak to já jako jsem odhodlaný k čistotě. Myji se celkem pravidelně..."

"Laskavý Hospodin vám neodepře pomoc v rozličných protivenstvích a pokušeních, poprosíte-li ho s upřímným srdcem."

Načež mě ten pokrytec přežehnal křížkem.

Zadušený vztek ve mně klokotal jak polévka v hrnci.

"Aha," odsekl jsem. "Mohu tedy odejít, pánové? Mám v divadle spoustu práce."

Tillot si hluboce povzdychl.

"Běžte, chlapče! Běžte... Běžte do divadla. Užijte si to, dokud je čas."


Bastardella

Boemo!

O něj bych bojovala jako lvice.

Jenže ztrácím sílu.

I lvice svou kořist po několika marných útocích nakonec opustí a jde lovit nějakou slabší...

Dokud tady zůstává Galli, bude si se mnou Mysliveček jenom pohrávat. A já už nemám chuť na další zraňování.

Jenže až ta ropucha odcestuje, už se nebude hrát Boemova kantáta.

Nebude tady ani Boemo...

Zmizí oba... Spolu...!

Chci ho tak moc... Ale nemám šanci.

Zbývá mi tedy jenom ta slabší kořist...

Giuseppe Colla...

Ano, on je tím věrným pejskem, co tu se mnou zůstane.

Budeme dál sdílet své všední dny.

Peppe je ten, koho teď musím získat zpět!

* * *

Vyšla jsem před dům a mé plány byly málem rozmetány na prach.

Na ulici stál sám maestro Josef Mysliveček.

"Jdete mi vstříc? Právě jsem vás chtěl navštívit. Rád bych s vámi hovořil."

"Aha...," polkla jsem ztěžka. "Vlastně i já s vámi onehdy chtěla hovořit... O Valentině."

"O té? To už jsem dávno pustil z hlavy. Snad té její absurdní pomluvě nevěříte?"

"Nevěřím!"

"Tušil jsem to," řekl tak měkce a něžně, že bych nejraději...

NE!

"Jsem totiž toho názoru, že by signorina Mantuano před těmi vašimi... ehm, záměry... rozhodně neutekla. Velice ochotně by tu... tu takzvanou nesmyslnou dehonestaci dokončila... Nejspíš byste si to oba náramně užili. A teď mě laskavě omluvte. Pospíchám."

"Když jsme se viděli naposledy, žádala jste, ať příště navážeme přesně tam, kde jsme skončili..."

"Politováníhodný omyl...," hlas se mi začal chvět.

Rychle pryč, než si toho všimne!

"Sbohem, maestro..."

"Chtěl jsem s vámi probrat cosi ohledně naší kantáty...," volal za mnou ještě, ale já se nemohla zastavit...

Pláču... Zase... A opět kvůli němu.

Ne, tohle si nezasloužím!

Prý: naší kantáty... Naší!

Tohle je symfonie vás dvou... Tvá a Galli...

Já jen stojím, poslouchám a ani trochu se mi to nelíbí.

Na konci ulice jsem se otočila...

Ještě tam stál.


trailer1      trailer2

Vydání knihy je plánováno na 18. října 2022, ale již nyní si ji můžete zajistit v předprodeji e-shopu KOSMAS.

Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky